Děkuji všem, kdo mě poskytli další fotografie ke zveřejnění.... letošní výcvik byl hodně náročný, přímo na sjezdovce

LIR 8 na lyžích

 

    Když už to vypadalo, že letos bude zima i s těmi otravnými atributy jako je sníh a mráz, rozhodl štáb, že je nutné mužstvo zocelit zimní přípravou. A protože v minulých ročnících při pohybu na ski po víceméně rovině nedošlo k žádným ztrátám a tedy se nikdo nedočkal předčasného karierního postupu, bylo rozhodnuto, že se letos bude trénovat též pohyb na ski, ale na šikmé ploše.

    Určená předzvědná hlídka (Corp. Zemín, Zgf. Vlach), vyslaná k prozkoumání tuzemských vrchovin, již zanedlouho hlásila splnění úkolu - totiž nalezení přiměřeně mírného svahu opatřeného pokud možno vytahovacím zařízením pro lyžníky. Prý podnikli složité pátraní a vhodné místo nalezli v Abertamech, kde se shodou okolností konal výcvik již v minulých letech, a kde je vrchním ubytovatelem Gef. Elíza. Své zjištění dokládali fotografií jakési roviny a eufemismy jako "holčičák, školka, lautr rovina jak Hercegovina, v podstatě takový Polabí". Skočili jsme jim na to.

    Byl určen termín a začali jsme se chystat. Někteří sháněli, opravovali, případně vyráběli ski, a Elíza vozil do chalupy zásoby masa a piva, aby udržel posádku nasycenou a napitou tak, že jediné, na co bude mít myšlenky, bude spánek a nemovitost tedy nepostihne žádná újma.

    V pátek jsme se slézali na místě. V předsíni vítal lyžníky naražený sud Plzně a pán domu, vrchní ubytovatel a kuchař v jednom, který příchozím vykázal místo na složení sebe i nesených cajků. Trochu mě tedy překvapilo to, že ski byly skládány do kouta s nápisem palivové dříví.... Večerní zábava probíhala obvykle. Mlelo se páté přes deváté, pilo pivo, jedlo, vedly se hrdinské řeči. Někteří se snažili vzpomenout, kdy vlastně stáli naposled na ski. To nám jaksi připomnělo, že 20 nám povětšinou již bylo. Tedy je to již déle, co většině bylo 20 let. V podstatě je to takových 20 až 30 let (i víc) co nám bylo 20. S tím, že se jedná nejspíš o vadu kalendáře, jsme šli spát.

    V sobotu ráno, tedy spíš dopoledne jsme vstali, něco snědli, vypili, pobrali dřeva a pod vedením domorodého průvodce vyrazili k slibované dětské loučce. Bylo mi tedy divné, že pochodujeme stejným směrem, co ukazují cedulky s nápisem Plešivec, což jak ještě ze základní školy vím, zrovna údolí není. Ti s lepším zrakem nebo čistými brýlemi si po chvilce povšimli jakési hory, po které se míhali tmavé postavičky.

 

"Sjezdovka!" odhalili nebystřejší z nás.

"A vocaď se zdá nějaká prudká. Tam určitě nejdeme."

 

    Leč krpál se podezřele blížil. Elíza si povšiml jakési vzrůstající nervosity a rozhodl se konat. K oklamání mužstva povolal Tomáše s autem a navrhl, že přece lyže nemusíme vláčet, když je lze odvézt. A pak se Tomáš může několikrát otočit a ovézt i mančaft, neboť to bude rychlejší a ušetří se za vlek. Hloupě jsme souhlasili, lyže naložili, posléze i sebe. Tím jsme přišli o šanci ski zlámat, zahodit nebo darovat pocestnému, případně se ztratit celý a včas. Cesta vedla dlouho lesem a do kopce. Mé podezření sílilo.

 

"Kde to jsme?" zeptal jsem se nevinně při vystupování.

"Na Plešivci."

 

    Zaraženě jsme si rozebírali prkna a sledovali moderní lyžníky, kteří sjížděli k jakési hrance na svahu a pojednou někam mizeli.

 

"Voni asi padaj, pudem se podívat."

 

    Stál jsem na hraně svahu a mírně sklonil zrak. Uviděl jsem parkoviště, stanici lanovky, ale sjezdovku nikoli. Sklonil jsem zrak víc. Situace se opakovala. Po několika dalších korekcích jsem konečně uviděl slibovaný holčičák. Nevím jak to popsat, nejvýstižnější mi přijde slovo kolmice.

 

"Tohle je tady nejmírnější, a v létě to vypadalo mnohem mírnější," snažil se Milda neúčinně hájit, když viděl naše výrazy.

 

    Domorodci patrně na léto kopce vyfukují, aby na ně měli lepší přístup při letní údržbě, a do plné krásy je napumpují až těsně před zimní sezonou. Zděšení nás přinutilo konat. Donk se až teď přiznal, že na něj ski vlastně nezbyly, a zalitoval, že se musí jít obětovat do hospody. Ben oznámil, že je vybaven sukovicí, nikoliv ski, a že jako štábní musí na příhodném místě rozvinout logistické zázemí. Za vhodné místo označil hospodu. Několika málo dalším technicky nadaným jedincům se podařilo vražedné nástroje rozbít již při nasazovaní. Taky se mohli jít obětovat. My ostatní jsme stáli bezradně na vršku dohladka uválcované sjezdovky a přemýšleli, kudy vede nejmírnější cesta dolů. Prosvištělo kolem mě dítě, tak 5 let.

 

"Když to zvládne takový prcek, tak já taky", učinil jsem hloupý závěr a odpíchl se.

 

     To jsem neměl dělat. Neuvědomil jsem si, že zatímco robě nemá pud sebezáchovy, tak já na prknech pamatujících císaře nemám hrany. Plužil jsem ze všech sil a stále zrychloval. Stál jsem bokem a stále zrychloval. Ležel jsem rozcapený na zemi a nezpomaloval... Systémem vozembouch jsem se nějak dostal dolů. Potkali jsme se tam 3. Slovy TŘI. Já, Nezmar a Peťa. Nezmar pouze jediný pád, prevít.

 

  "Pojedem ještě jednou," rozhodl Nezmar.

 

    V nějakém záchvatu pýchy jsme souhlasili. Dědek prodávající lístky na lanovku se nás marně smažil zachránit tvrzením, že jednotlivé jízdy nevede, nejmenší co má, je tříhodinovka. Což jsme, jak doufal, odmítli. Naneštěstí měl mladou asistentku, které něco asi Nezmar provedl. Prozradila mu totiž, že pokud poprosíme fousatou obsluhu vleku, nahoru nás jednou vyveze zdarma, neb je taky blázen a obouvá si staré lyže. Bohužel nelhala. Zvládli jsme nějak nasednout a přístroj nás unášel na horu a nahoru. To neměl dělat. Vzpomněl jsem si totiž, že vlastně trpím závratí a to dost velkou. Cesta vzhůru byla horší než cesta dolů. V půlce svahu jsme míjeli zmasakrovanou skupinku zbylých lyžníků LIR 8. Zalhali jsme dolů několik povzbuzujících frází ke snížení sebevědomí. Povzbuzující akce se neminula úspěchem, část sundala ski a pokračovala pěšky. Vděčně nám kynuli pěstí. To už jsme byli zase nahoře. Když jsem to zvládl jednou, co se mi může po druhé stát, už to znám, učinil jsem opět špatný závěr a rozjel se dolů. Opět systémem vozembouch, ale mnohem důkladněji. Zvládl jsem si vyhodit koleno, řádně narazit zadek a loket. S klepajícíma nohama jsem se nějak dostal k stánku s tekutinama na svahu.

 

"Potřetí nejedu!" učinil jsem konečně správné rozhodnutí.

 

U občerstvovací stanice jsme se postupně skorem všichni sešli (až na ty obětovaný v hospodě) a hromadně usoudili, že to stačilo.

    Následoval přesun na základnu. Pěšky, vozem, na ski. Zpět byl dopraven veškerý lidský materiál a též většina dřev. Některá byla dokonce i nadále použitelná.

 

"Nástup! Můžete podomácku a v pantoflích!" Hloupě jsem poslechl.

 

    Za místo nástupu byla neomylně vybrána louže na kraji asfaltky. Je udivující, jak dlouho může trvat 5 minut, pokud stojíte v mokru v pantoflích s filcovou podrážkou (a to jsem se snažil stát půl kroku za řadou v relativním suchu rozbředlého sněhu).

 

"Je kousek po poledni, co takhle ještě někam vyrazit? Třeba do Červenejch jam, tam je stánek a je to kousek, já bych jel" snažil se Elíza vypudit co nejvíc osazenstva z chalupy.

 

    Skočili jsme mu na to já, Nezmar a Peťa (ski) Kuba a Viktor (pěšky). Když už jsme nemohli výpravu odvolat, Elíza se chytře vymluvil na to, že musí smažit řízky, což mu umožnilo nenechat nemovitost napospas.

    Širokým vázáním jsme hoblovali úzkou běžkařskou stopu a sunuli se vpřed. U srubu jsme čekali na Nézu. Přijel a námahou mu odpadl čepičák. Dal se s náma do řeči jakýsi moderní tůrista. Co jsme zač, kam jedem a co tam budem dělat. Informovali jsme ho, že naším cílem je si dát pivo v Červených jamách. Tvrdil nám, že tam mají do 4 a tři již dávno byly. S Peťou jsme nasadili tempo a houkli na Nézu, že zkusíme chytit stánek otevřený a koupit pivo. V 16:02 jsem shodil ski před boudou, vrazil dovnitř, okamžitě se mi zamlžily brýle... Dopotácel jsem se k okénku.

 

"Prosím Plzeň, do kolika máte?", "Do 17:00".

 

    Stáli jsme před boudou a poslouchali vzdálené, pomalu se blížící sakrování. Nezmar. Přijel, obvinil nás, že jsme se ho chtěli zbavit, na pospas dravé zvěři ho nechat. Co kdyby třeba v mlze zabloudil? Svítilo sluníčko.... To už dorazili i pěší. I jim si Néza postěžoval. Naštěstí se naše archaické vybavení i postavy zalíbily jakési slečně, jestli si nás může vyfotit a co za to.

 

"Nic, maximálně rum," pokusil jsem se o vtip. Slečna to vzala vážně a Néza se obětoval.

 

    Do chaloupky jsme dorazili za tmy. Uvnitř voněl guláš, polívka a hučela zábava. Natočil jsem si pivo a podivil se, že ještě nedošlo. Došlo, to je druhej, byla mi osvětlena záhada. Pyšný na to, že jsem náročný den přežil, jsem se zapletl s Tomášem do tématu snowboard. Neprozřetelně jsem zalitoval, že jsem na tomto vynálezu ještě nikdy nestál a vyjádřil touhu si to vyzkoušet. Naivně jsem si myslel, že se jedná o přání nesplnitelé. Bohužel splnitelné bylo, i když bylo ca 22:00. Tomáš prohlásil svůj stroj starým křápem bez ceny, který mi klidně ihned zapůjčí, boty mi taky bohužel seděly a za vhodný traininkový svah byla určena zasněžené neprotažená neposypaná uježděná cesta kousek za chaloupkou. Vyzkoušel jsem si moderní techniku a narazil druhou půlku zadku. Tímto mým zimněsportovním ambicím bylo učiněno zadost. Kdy jsem šel spát nevím.

    Ráno (vlastně dopolene) bylo smutné. Opět došlo pivo (definitivně), a čekalo nás akorát balení, cesta, některé světlá chvilka (dlouhá chvilka...) na štábu v Podskalí, ovšem s nepříznivým výhledem na pracovní pondělí.

 

Sepsal E. F. titl. Corp. Michal Exner