Jaroslav Míchal

 

Osmí zeměbranci na srbské frontě.

 

    Osm hodin ráno, dne 2. srpna 1914 bylo seřaďování, tklivá modlitba na Strahově a proud válečníků ubíral se Prahou na nádraží. Tisíce a tisíce lidu v pražských ulicích, připravilo nám srdečné ovace. — Tklivé loučení se stověžatou, drahou matičkou Prahou! Déšť květů nás vyprovázel. Chytali jsme je, sbírali, tiskli s pohnutím ke rtům a schovávali je za ňadra, i za čepici. Byly to poslední výkřiky lásky našich drahých. Ještě tklivější bylo loučení na nádražích. Všichni, kdož přišli na nádraží, objímali vojáčky, ať to byl příbuzný, či nebyl. Dlouho zněly nám v uších poslední výkřiky pozdravů a přání: „Hoši,, vraťte se zase brzo a všichni domů!"

    Vlák unášel nás dál a dále, ale my dosud v duchu viděli ty drahé ruce, mávající nám možná naposled.

    S písní „Kde domov můj?", opouštěli jsme hranice Čech s písní „Čechy krásné, Čechy mé" a „Moravo, Moravo" unášel nás vlak Moravou. I zde nás davy lidu zdravily. Jídlo, pití, výkřiky, hudba, veselost a slzy!

    Vlak unášel más dále maďarskými pláněmi. U V i n k o v-c e spatřili jsme několik železničních vagonů rozbitých při srážce vlaků v minulých dnech, při níž zahynulo několik vojínů šestého horského pluku dělostřeleckého.

    Vystoupili jsme. „Menáž" na poli. Nabíjely se pušky a „pochod". Úmorná cesta za velkého vedra. Několik případů slunečního úpalu, leč humor a vtip vojáku, byť i nitro jeho sevřeno* bylo, nikdy nechybí.

    Odpočinek na břehu řeky Sávy. Pozdě večer vsedali jsme do lodí. Po několika hodinách plavby vylodění. R a-č i n ě v e s, noclehovalo se v jednom ze statků. Hoši, zvláště kuchař Pepík „Prcek", dělali švestkové knedlíky, při nichž tisknuvše květy ke rtům vzpomínali svých domovů. Vesnicí, projížděly trupy vojsk, nad vesnicí kroužily aeroplany.

    11. srpna 1914 „alarm". Rozdána munice, konservy a suchary. Neradi opouštěli jsme pohostinnou vesničku. Pozdě v noci přiblížili jsme se k lesu, kde se noclehovalo. Byla tu již slyšet střelba. Kolik kilometrů as od nás již se válčí? čtyři? pět? dva? hádali jsme a počítali. Zde nás tedy začala vítat již fronta svým smrtonosným smíchem, rachotem řevem, děsem a hrůzou.

     Příštího dne došli jsme do F e 1 e d u, kde našli jsme mnoho známých kamarádů od 6. a 7. z e m ě b r a n e c k é h o pluku. Po celém městě bylo živo, neboť shánělo se kde co k jídlu a k pití! Další cesta. Rachot a praskot fronty byl stále bližším. Kdos' neslyšel naříkat umírající koně, nepřej si to slyšet. Příšera Války ovinula nás svou děsivou náručí.

    Ne, nebyl to strach, nebyla to úzkost, byl to jen pocit polibku šklebící se smrti.
    Dostali jsme smutnou zprávu o neblahém osudu 102. p. pluku benešovského. Pozdě v noci dorazili jsme dále — do Bíliny, kde se našim zrakům zjevil prvý obraz války: řada vozů s raněnými; sta kvílejících ubpžáků, sta a sta zajatců. U řeky, několik kroků vzdálené, odehrávala se krutá řežba.
    13. srpna 1914 o šesté hodině ranní přešel náš pluk most přes Drinu, kde minulé dny bojoval p. pluk č. 11. a 102. Na ostrově příšerné divadlo: Celá kapela p. pluku č. 102 tu odpočívala a našla věčný spánek. Po zemi na sta mrtvol, kusy těl. Děs jímal naše nitra. Zůstali jsme na nedaleké louce s těmito prvými, hroznými poznatky a očekávali me-náž. "Hlad. se ozýval stále silněji. Marně doráželi jsme na kuchaře „Prcka". Žaludek volal po čemkoliv, co by dalo alespoň chvilkového ukojení hladu. Vyšlo nás proto několik do vzdálené ovocné zahrady na „návštěvu" a zde „debuží-rovali". S plnými kapsami a tlumoky jsme se vraceli a těšili se, jak nás kamarádi radostně popadnou a s chutí se pustí do přineseného ovoce.

    Ale jaké překvapení pro nás; — po pluku ni vidu, ni slechu. Odešli. Ale kam? Zůstali jsme beze zbraní, Tondovi scházela blůza, které ani tak neželel, jako stokoruny, kterou v ní měl. Hledali jsme, až jsme našli několik raněných a mrtvých, mezi nimiž byli i naši kamarádi.

    Po tříhodinovém bloudění nalezli jsme v kukuřičném poli odhozené pušky, tlumoky a věci našich hochů. Ploužili jsme se podél pole, v němž jsme i přenocovali. Ukrutná žízeň, ale vody nebo čehokoliv k polknutí nikde. Ploužil jsem se za ostatními, slábnul, až jsem vysílen padl do mdloby. Nalezl mne kaprál, který mi podal doušek vody, jímž mě jakž takž vzpamatoval. Bezprostředně na to byl jsem zařazen do útočné roty.

    Za jitra úmorná cesta s kopce do kopce. Snídaně i oběd pozůstávaly z ostružin. Ale ozýval se hlad. Hoši vydali se proto „na lov". Vrátili se s úspěchem. Přinesli rance chleba, slaninu, lahve kořalky a před sebou hnali několik kusů dobytka. Nastalo bratrské rozdílení bohatého úlovku kol ohně.

    Táboření podobalo se cikánskému lágru. Vařilo se, peklo, hladu ubývalo a přibývalo dobré nálady. Nebyl-li hlad, trocha humoru vždy přivodila lepší náladu.
    Další den pokračování cesty za úmorného vedra a nedostatku vody. Kolem kopce Cer nacházeli jsme čerstvé hroby, posázené kusy výzbroje a munduru. Náhle mlha, kouř, déšť kulek a v něm obrysy lidských těl s puškami. Kam utíkají? Na nás? K nám? Cizí? Naši? Nerozpoznals! Chytls' pušku a vyčkával. Začnou střílet oni dříve, nebo ty? V následujícím okamžiku přihnal se úprkem houf koní a před námi nepřátelská armáda! Rozpoutal se urputný boj. Hnali jsme se v největší chumáče vojínů a s největším vynaložením sil, udrželi jsme posici. — V takovou chvíli zapomínáš na, to, že jsi člověk, stane se z tebe zvíře, které cítí smrt a brání se, jak jen může*

    Nejhůře bylo* s mladými kluky. Ti ztratili klid a rozvahu nejdříve. Křičeli, brečeli, volali maminky! Kluci, ještě děti, které nedávno ještě doma četli pohádkové knížky, katechismy, pravidla o slušnosti a čistotě. Doslovně „usmrkanci", jak to řekl major: „Usmrkanci, mnozí byste měli ještě dostat láhev s mlékem a cumel, místo zbraně!" A zde? Mnohý z nich padá zbrocen krví a nikoliv ze strachu, neb z hrůzy, ale bolestí volá: „Maminko, maminečko moje drahá!" Některého jsou to již poslední slova před smrtí...

    16. srpna, k večeru došel rozkaz opustiti kopce a nastoupit zpět na planinu, kde již započala práce s kopáním' zákopů. Plnil jsem rozkaz, když v tom hvizd vzduchem a granát přede mnou vryl se do země. Padl jsem! a cosi těžkého lehlo na mne celou svou tíhou, až mne to omráčilo. Když jsem se vzpamatoval, nemohl jsem se pohnout Silná vrstva hlíny a kamení mne pokrývala. S přispěním druhých byl jsem vyproštěn a za půl hodiny pracoval jsem již zas na zákopech.

    Za bouřlivé kanonády pojídali jsme studené konservy a toužili stále více po doušku vody. Na štěstí začalo hřmít a spustil se vydatný déšť. Konečně vody dost a dost! Za to ale hrom, blesk a vichr se rozdivočelý. Před námi řada dubů. Ve chvíli byly holé a jako otesané. Hrom, blesk a granáty bily do nich a větve lítaly na všechny strany. Fičelo a hvízdalo to kolem nás, za námi, před námi. Vše se třáslo a padalo. Lomoz, hluk, rány, hvízdot, déšť, praskání a sténání. Vzduchem lítaly celé stromy i s kořeny. Nastal šílený kvap s kopáním zákopů. Nad zákopy snesly se děs a hrůza.

    Kus zákopu se zřítil. Všichni skrčili se a hrabali hlínu pod svýma nohama, aby byli hlouběji a bezpečněji ukryti. Z hromady sesuté hlíny, před našemi zraky, trčela ještě několikráte prsty pohnuvší ruka.

    Ticho chvíle trapného hrobového mrtva, bez nejmen-šího šelestu, byla příšernější palby a deště kulek. „Co bude dále?" Obezřelým pátráním po tom, co se děje nahoře, nevšimli jsme si ani toho, že Vláďa již příliš dlouho sedí schoulen a ždímá v ruce křížek, ačkoliv již hodnou chvíli je ticho.

    Teprve jeho nepřirozený pláč obrátil pozornost naši k němu: Rty divě mu pohrávaly, obličej sebou škubal, z vyvalených očí tekl mu proud slz. Plakal stále víc a více a volal maminku! Pak již ale neplakal. Křičel, vydával z hrdla skřeky a škubal sebou na všechny strany. Bylo nám ho upřímně líto. Takový dobrý kluk, povaha jako dítě, srdce by s námi rozdělil a nemůžeme mu pomoci. Vláďa zešílel. Bylo toho mnoho na něho.

    „Jak ho alespoň trochu uklidniti?" uvažoval jsem. Vzal jsem ho do náruče, chlácholil, hladil, líbal jako táta své dítě a potíral obličej i spánky. Vláďa přitiskl se ke mně. objal mne, pláč jeho se mírnil, ale výraz obličeje zůstal ztrnulým, oči vyděšené, tělo se třáslo a chvělo. Ubohý hoch! — skoro ještě dítě!


Z časopisu Stodruháků "Kamarádství" ročník 1934